Je to už nějaký ten týden za mnou, byl krásný jarní den a já se rozhodl, že vyperu peřiny, povlečení, takové ty převlékací povlaky na matrace a tak zkrátka jak se to v takový krásný téměř letní den dělá. Jenže mi došel prací prášek.
Ne to nebyl průser. Bylo to plánované.
Konečně! Řekl jsem si. Měl jsem už asi půl roku předem připraveno mýdlo s jelenem a kilo práškové sody. Za dlouhých zimních večerů jsem totiž na internetu natrefil na web „děláme si to doma sami“ nebo tak nějak se to jmenuje...
Ne, to vážně nemá s autoerotikou nic společného, á propos, když už jsme u toho... Víte jak se nazývá sex, když máte sex s někým, koho opravdu nejvíc a nejúpřimněji milujete? Masturbace.
Ale zpět k „děláme si to doma sami“ ... našel jsem tam spoustu super receptů na všechno možné, jak se co dá doma vlastnoručně uklohnit bez přičinění těch prohnilých a nensytných megakorporací (které jsou mnohým z nás zaměstnavateli a chlebodárci) a hlavně taky bez neznámých chemikálií, protože my si tam samozřejmě dáme jen ty chemikálie, které důvěrně známe, že :-)
Většina receptů je teda pro mě zbytečně složitá. Pět nebo nedej bůh více ingrediencí, to raději poskládám jaderný reaktor, ale ten domácí prací gel – to je něco! Dvě ingredience (pokud nepočítám vodu) a na aromatické olejíčky já ...toto… no prostě je tam nedám, vždyť ono to mýdlo samo o sobě voní hezky. Tohle vážně musí zvládnout každý!
Dvanáctkrát jsem prostudoval dvanáctiřádkový recept. Nabušený vědomostmi, pustil jsem si soundtrack mission impossible (klikni a pusť si taky) a pustlil se do díla. Upravil jsem patnáctilitrový kanystr, ať si tam můžu výsledný produkt hezky nalít, nechat vychladnout a uskladnit pro pozdější využití. Nastrouhal jsem mýdlo v nádhernou padrť na kuchyňském struhadle, vypadalo to jako nastrouhaný sýr. Paráda! říkám si. Jestli to tak půjde dál, do smrti už peru jen v domácím pracím gelu.
V tom mě přepadl strašlivý hlad. Znáte to, když to nejméně čekáte ještě míň potřebujete, zaručeně vás to přepadne – ať už je to potřeba se naplnit a nebo vyprázdnit.
No nic. Dám vařit těch předepsaných deset litrů vody... Ty jo! Vždyť ten hrnec je až po okraj! Můj největší hrnec! No tak trochu uberem, pak se to dolije, nebo se to prostě nějak udělá, taková malichernost mě přece nemůže zastavit, ne? Mezitím se ohřálo rizoto, parádně jsem si pochutnal, pohoda, jedeme dál! Voda už vaří, šoupneme tam to nastrouhané mýdlo, raději sypu po troškách, takové vařící mýdlo přece musí hrozně pěnit, ne? Ale ne, člověče! Nasypal jsem, to tam celé, trochu zamíchal, jak praví návod, ale ono to tak krásně bublá, že se to míchá samo. Fajn! Necháme to rozpustit, pak tam frkneme těch tři sta gramů... no jo, tyvole já nemám váhu! Přemýšlej přece! Jsi už velký kluk, ne? Tak sakra mám kilové balení sody, udělám si deset čárek na flašce a tři čárky tam nasypu a je tam tři sta gramů, no a je to! Zatím jsem sodu odsypal do hrníčku. Teď to sypnu do hrnce, zamíchám a je to, no není to paráda? Šup to tam!
Kur-a!!! vykřikl jsem během skoku od sporáku směrem „kamkoliv, hlavně co nejdál“ (ani nevím, proč jsem byl tak vulgární :-) když se z hrnce vyvalil asi kubík vařící pěny. Kdyby ten můj skok viděl předseda olympijského výboru, určitě by mně ihned kvalifikoval pro skok do šířky. Ruce a nohy jsem měl po celé kuchyni ve snaze uniknou tomu zlému zákeřnému vařícímu agresivnímu slizu. Oheň pod sporákem chcípl hned, takže naštěstí se pěna brzy valit přestala a mohl jsem bezpečně zastavit plyn. Nevěřícně jsem se díval na zbytek podivné hmoty zející v téměř prázdném hrnci a na prací sliz plazící se na ledničce, pod ledničkou, za ledničkou, na sporáku, ve sporáku, pod sporákem, na kuchyňské lince, pod … zkrátka všude, i tam, kde se normální člověk podívá maximálně tak třikrát za život.
No paráda! Tomu říkám soda! Do večera jsem měl o zábavu postaráno. Ale za to máme krásně vymydlenou kuchyň, snažil jsem se uchlácholit sám sebe, marně hledajíc v návodu, kde jsem vlastně udělal chybu. Zbytek pracího prostředku jsem překypal do připraveného kanystru a nakonec toho bylo na pět praček, což není tak úplně špatné skóre. Pralo to taky docela slušně, nemůžu si stěžovat.
A dnes!?
Dnes opět nastala ta chvíle – došla mi ta troška domácího pracího gelu.
Vařit či nevařit!? – pronásledovala mně od rána velmi závažná otázka.
Nakonec jsem se rozhodl, že slevím ze svých kutilských ambicí a nějaký prací prášek si prostě raději koupím. Musím si přiznat, že ty ženský z toho internetu to mají prostě zmáknuté líp a umí si to doma udělat samy, ale já na to prostě nestačím. Ženská je prostě ženská – v určitých oborech nezastupitelná.
S pocitem porážky a nesmírné pokory vstoupil jsem do místního velemarketu, vyhledal jsem uličku s pracími prostředky a pětkrát jsem ji prošel tam i zpět. Byl jsem z toho zoufalý a totálně ztracený, jako malajský boing. Absolutně netuším, který prášek mám koupit, když žáden není v akci... počkat! Co to... co to tady je?! Co to vidím?! – jelen – mýdlový prášek, neobsahuje žádné syntetické nevímco – tomu nerozumím, obsahuje klasické mýdlo z přírodních surovin – tomu rozumím. Vysoká prací účinnost- paráda! Vysoká bělost – já mám zásadně jen černé trička, tak snad černé zůstanou... dermatologicky testováno – to už se někdo obětoval, abych to nemusel zkoušet na sobě první - no co se dá dělat... moje volba byla jasná.
Přišel jsem, viděl jsem … koupil jsem! Tak snad to bude dokonalé.
A děkuji webu „děláme si to doma sami“ za inspiraci, snad na mně nebudou moc nasr... že jsem to tady tak napsal. Jejich recepty nemají žádnou chybu, kromě toho, že já to neumím uvařit :-) Ale až zas budu potřebovat pořádně vygruntovat kuchyň, určitě něco vyzkouším. Třeba ten Domácí ochranný výživný sprej na vlasy (který nemají rádi vši). Já už těch vlasů moc nemám, takže opět není co zkazit :-D
