Ivo Beneš

O království krále Dreamaxe

23. 04. 2012 0:10:26
Je to pohádka - není to pohádka, kdo ví?Možná je to tak trochu návod, jak změnit věci a záležitosti, o kterých si myslíme, že je ovlivnit nemůžeme.Čtení si můžete zpříjemnit poslechem této okouzlující melodie, což Vám vřele doporučuji ;-)

Byl jednou jeden král. Jmenoval se Dreamaxus.
Jméno toho království se mi jaksi zapomělo zdát, asi to nebylo důležité.
Dreamaxova země nebyla veliká, jako země krále Všechnoměla, ale nebyla ani tak malá, jako vedlejší království Onemanovo.
Král Dreamaxus nebyl nejbohatší ze všech králů na světě. Nebyl ani nejchytřejší ani nejsilnější. Za to byl ale největším snílkem na Zemi. Byl tak velikým a neúnavným snílkem, až se mu pro tuto podivnou vlastnost lidé někdy posmívali. Ovšem jen malinko, protože se měli moc dobře a to tak dobře, že pro samé radosti a tvoření neměli čas a ani pomyšlení reptat a komukoliv zlořečit.
Nepleťte si ovšem noční snění, kdy nad snem nemáte žádnou moc, se sněním denním, kdy si člověk svůj sen vědomě vytvoří a o takovém snění je zde řeč.
A tak Dreamaxus den co den sedával v královské zahradě mezi květinovými záhony u pramene na dřevěném křesle se stříškou, která ho chránila před prudkým sluncem a někdy také před kapkami, které za děště ťukaly na drobné dřevěné došky a vytvářely tak zvláštní hudbu postrádající jakákoliv pravidla a to jen umocňovalo královu schopnost snít a vytvářet si představu čehokoliv, na co běžná lidská mysl ještě ani nepomyslela.
Král neměl ženu. S kde kým si popovídal, mnohé vyslechl a mnohým pomáhal, neustále tvořil a snil a snil a tvořil... na nic jiného si neudělal čas, vlastně ho to pro samé zaneprázdnění ani nenapadlo.
Jak stárnul, přes všechnu společnost kolem, cítil se víc a víc osamělý.
Přes to krále jeho životem jistá dáma neustále doprovázela. Byla to bytost prazvláštní. Přicházela, když se svými mudrci po večerech sedával a vyprávěl jim o svých snech. Mudrcové naslouchali. Královy sny se svým věděním poměřovali, zvažovali a přemýšleli, jak a kdy a taky kde by bylo možné ony představy uvést v hmotnou skutečnost. Přemýšleli a rozmlouvali, že ani čas oholiti a ostříhati se nemívali a tak vlasy a fousy šedivé často až po zem jim sahaly. Mudrců měl král osmnáct. Nezvyklé to číslo. Bylo to však tak. Devět mudrců promlouvalo v letech plných rozkvětu a hojnosti a dalších devět mudrců promlouvalo v letech stagnace, neúrody a jiných patálií, kteréž jsou součástí každého života, aby rovnováha a harmonie nastolena býti mohla.
A tu přicházela VisCreatrix, tak se ona tajemná dáma jmenovala, aby naslouchala králi a mudrcům. Pak opět odcházela nikdo neznaje kam, ani odkud byla a co je vlastně zač. Jen král věděl.

Život v království byl náramně pestrý a zábavný. Tu královi zahradníci vypěstovali mluvící kytky, jež uměly i zpívat, tam zase královi zemědělci vyšlechtili voňavý a neštiplavý česnek a konečně se královským mechanikům podařilo dokončit vůz poháněný ničím, totiž pravděpodobně něčím asi jo, ale kdo ví čím, když do něj nikdo nic nemusel nalévat ani sypat. Vše bylo dovoleno, vše bylo umožněno, ovšem v rámci dobrých mezilidských vztahů. Mezikrálovské obchody vzkvétaly, lidé dělali co je bavilo, každý přispěl svým tvořením a tak mohlo království neustále krásně vzkvétat a rozvíjeti se a plynoucí čas z Dreamaxe učinil zralého gentlemana, jelikož všichni víme, že muži nestárnou, muži přece jen dozrávají.

Jednoho podzimního dne, když se hvězdy na obloze nepříznivě uspořádaly a dvorní astrolog se raději do němoty vínem opil, usedl král na své křeslo v zahradě a naslouchal zlověstnému bubnování tlustých kapek podzímního děšťě. Vítr lomcoval se vším, co mu stálo v cestě, ze stromů strhával zbylé listí, které ještě nestačilo opadat a neustálým lomcováním se železnými vraty do zahrady rozbil jejich zámek a vrata se doširoka otevřela. Otevřenými vraty vstoupila do zahrady Solitudiniona. Oděna celá v černých pavučinových šatech, zahalena mnohými závoji, že ani její tvář nebylo možno spatřiti, s vlasy tak dlouhými, že rozevláty v podzimním větru zasáhly celé království, přistoupila Solitudiniona ke králi a drze, bez varování, jak už to někdy dámy dělávají, políbila krále na čelo, čímž zplodila v králově hlavě myšlenku. Myšlenku ne z radosti, ale ze zoufalství samoty, kteréhož je Solitudiniona ztělesněním.
Myšlenka se brzy stala skutečností a králi Dreamaxovi se narodil syn. Sešly se sudičky a vědmy z celého království a daly princi jméno Nonsomnius. Jestli matkou Nonsomnia je VisCreatrix, nebo zda-li ho králi povila Solitudiniona, nevím. Vím jen, že Nonsomnius nebyl počat z lásky a radosti, ale ze zoufalství samoty a jelikož všichni vědí, že „Jaké zaseje zahradník semínko, taková vyroste květina“, zrození prince Nonsomnia dělalo některým starosti. Mnozí si s tím ale hlavu nelámali. Princ rostl, sílil, a radoval se ze života s ostatními dětmi. Když oslavil Nonsomnius deváté narozeniny, dal ho král do učení ke svým mudrcům. Tam se Nonsomnius mnohému učení a vědění naučil. Když pak uplynulo dalších devět let, viděl Dreamaxus král, že je princ čím dál chytřejší a silnější a taky zručnější, zatímco on je čím dál slabší, pomalejší a ... a zralejší, rozhodl se, že nadešel čas vychovat z prince Nonsomnia svého nástupce. Nonsomnius začal přicházet do učení k samotnému králi, aby se naučil tomu nejdůležitějšímu a nejtajnějšímu umění, jak kralovat v zemi krále Dreamaxe.
Jenže sotva započali s první lekcí kralování, Dreamaxus neočekávaně zemřel.
„Král zemřel! Ať žije král!“ volali lidé před branami království.
...a od té doby na králově místě sedával Nonsomnius. Jenže ten neměl žádné sny. Nestihl se totiž to nejdůležitější naučit, nestihl se naučit snít. Byl to král beze snů.
Mudrcové postupně přestávali chodit na pravidelné večerní rozpravy o snech, protože nebylo o čem rozprávět, když král nesnil a ani nebylo co a z čeho tvořit.
Lidé začali zemi opouštět, z blahobytu se stal boj o přežití a ti, kteří neutekli do jiných království, umírali nouzí a jiným neštěstím.
Jednoho večera, když se rozprav, na kterých se o ničem nerozprávělo, účastnil už jen král Nonsomnius a králi stále věrná VisCreatrix, podala VisCreatrix králi čistý pergamen se slovy „Napiš svůj sen, třeba jen jediné slovo! Sic nakonec i já budu muset přestat existovat! Je to naše poslední možnost, králi Nonsomnie!“
A sešli se dalšího večera. VisCreatrix nečekala ani na králův pozdrav a nedočkavě vytrhla králi pergamen z ruky „Tak ukaž, co jsi napsal!? Co můžeme udělat!?“ rozmotala pergamen a její tvář zkameněla. Chvíli zírala na pergamen, oči se jí zalily slzami a rozplynula se jako ranní mlha na slunci. Pergamen upadl na zem a bylo vidět ... nic. List byl úplně prázdný, jelikož Nonsomnius nedokázal vytvořit žádný sen, žádnou představu.
A tak zmizela VisCreatrix a s ní zaniklo celé království Dreamaxovo.

Solitudiniona.jpg


Člověk by si mohl myslet, jak malicherné je jeho snění, jak bezvýznamné jsou představy jednoho lidského tvora...
Ale kdo ví, jestli na oněch malicherných lidských snech nakonec všechno bytí nestojí !?

A jak jste na tom Vy, máte svůj sen? Dokážete ho napsat na papír?
Jen tak ...
...pro jistotu.

Autor: Ivo Beneš | karma: 7.64 | přečteno: 621 ×
Poslední články autora