Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bylo - nebylo, aneb ... Jen tak sám na kávu

21. 11. 2010 21:27:55
Jednou, když jsem se vrátil z práce, byl to tak šedivě všední den... Nikdo nevolal, nikomu se nikam nechtělo jít, na facebooku bylo mrtvo, žádné rande, žádná kámoška na obzoru, prostě nic! Nuda jak před velkým třeskem.

Venku bylo příjemně podzimně, sluníčko svítilo, barevné listí se snášelo k zemi. A protože všichni lidé byli jinde než já, šel jsem na procházku sám. Prostě jsem jen tak vyšel ven do města. Byl to zvláštní pocit být mezi lidma a přece sám, s nikým a pro nikoho. Hodně zvláštní. Po ulici voněly čerstvě upečená trdla, svařené víno, káva a jiné dobroty. Většina lidí někam s někým šla, někteří s někým telefonovali a jiní někam spěchali - možná za někým, možná od někoho, nebo pro někoho.

Koupil jsem si kávu v kelímku z voskovaného papíru. Voněla překrásně! Nasypal jsem si do ní cukr i když vím, že to bílé svinstvo není zrovna přínosem pro mé přezdravé tělo, ale na něco jednou stejně umřít musí. Rozhlédl jsem se po nějaké volné, alespoň trochu čisté lavičce, kde bych si ten malý labužnický zázrak vychutnal... a tam jsem ho uviděl.

Byl oblečený nenápadně a přece odlišně. Jeho prostý a jednoduchý oděv napovídal, že mu na tom vůbec nezáleží a přes to tomu věnoval hodně péče. Pomalu jsem se blížil k němu, abych nevzbudil jeho pozornost. Vypadal trochu jako z jiné doby. Nikam nespěchal, žádný telefon, žádná taška, batoh... nic, jen on. Díval se na lidi, jako já před chvílí. Byl jsem asi na 20 kroků daleko, když svůj pohled zaměřil na mně. Sklopil jsem oči dolů, jako bych se díval pod nohy, abych nezakopl, jako bych se cítil provinile za to, že jsem ho pozoroval. Přes to jsem se nezastavil a pomalu jsem kráčel směrem k němu. Myslel jsem, že brzy obrátí svůj zájem někam jinam. Mýlil jsem se. Když jsem se na něho opět podíval, naše pohledy se setkaly. Tvářil se, jako by mne čekal.

"Buďte zdráv, mladý muži!" promluvil na mně jasným a pevným hlasem.

"Je tady volno, jestli se chcete s tou kávou posadit." pobídl mne a pousmál se.

Trochu mně to vyvedlo z míry, jsem trochu nesmělý introvert nezvyklý takto komunikovat s neznámými lidmi.

"Dobrý den", řekl jsem a sedl si.

Až teď jsem si uvědomil, že jsem k němu něčím přitahován, něco co není ani silou, ani zvědavostí, ani ničím co, znám. Svět okolo jako by se zahalil do mlhavého oparu, byli jsme tu jen my dva, vše ostatní na chvíli ustoupilo do pozadí. Napil jsem se kávy.

"Hmm, výborná" řekl jsem nahlas. A taky že byla!

"Tyhle ty kapučínka se skořicí miluju! Nechcete taky jednu přinést?" zeptal jsem se zdvořile toho Pána "...abych tady nepopíjel sám. Ve dvou prý chutná ještě lépe!" řekl jsem.

Na to, že jsem introvert to začínala být poměrně košatá konverzace.

"Kdepák! Moc vám děkuju, gentlemane! Víte, pro mne tyhle věci nejsou." pousmál se.

Proč by nebyly? Co je to za divnou odpověď? Co by pro něj mohlo být lepší? - Pomyslel jsem si. Jeho široký úsměv jakoby zareagoval na mé myšlenky.

"Svařáček?" ptal jsem se ve snaze zjistit, co by mu víc přišlo vhod.

"Děkuji, ale opravdu si nic nedám. Kvůli tomu jsem tady dnes nepřišel." odpověděl a díval se na mně s takovým zvláštním pohledem, jako by byl můj dědeček, táta a pan učitel současně.

"Kampak máte namířeno, mladý muži, smím-li se zeptat?"

"Nikam." řekl jsem stroze.

"Nikam?"

Podíval jsem se na něj a řekl opět

"Nikam! Vůbec nikam! Můžu vás požádat, aby jste mi tykal? Někoho mi připomínáte, mám pocit, že vás znám, ale nedokážu vás nikam zařadit. Budu se cítit lépe, když mi budete tykat, prosím."

Nahlas se zasmál "Ale ovšem! Samozřejmě! Jak si přejete, mladý muži!"

"A proč jsi tady, když nejdeš nikam, s nikým ani za nikým? pokud se ovšem nemýlím!" pokračoval ve svém vyzvídání.

"Nemýlíte."

"Nudil jsem se a tak jsem jen tak vyrazil ven na procházku. Vlastně ani nevím, proč tu jsem."

"Jaké to je, když nemáš s kým promluvit, nebo prostě jen s někým vypít kávu?" zeptal se mně.

Tou otázkou mně trochu zaskočil. Hleděl jsem na něj nechápavýma očima a vůbec netušil, co odpovědět.

"Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Vlastně mi to ani nevadí, nejsem příliš často sám. Vždycky se nějaká spřízněná duše pro chvíli přátelství najde." snažil jsem se o odpověď.

Díval se kamsi přes ulici, snad na hlouček lidí, co tam postávali před kinem.

"Co bys dal za hodinu s přáteli u kávy? Za co bys ji vyměnil?"

"Cože?" díval jsem se na něj vyplašeně.

Vůbec jsem netušil, co říct.

"To se snad ani nedá kupovat, nebo měnit. Nebo dá?" ptal jsem se nejistě a připadal si, jako malý kluk, který tak základním věcem vůbec nerozumí.

Chvíli zkoumavě pozoroval, jak tápu v myšlenkách.

"Nedá" odpověděl.

"No - to jsem rád - asi ... Nebo by to bylo jinak lepší?" Přemýšlel jsem nahlas.

"Víš, příteli, přišel čas otevřít oči a pochopit, proč jsi tady."

"Nevím ani, jak jsme k tomuto tématu došli, ale pokud znáte smysl lidského života tady na Zemi, tak chci slyšet všechno, to mně opravdu zajímá" - vybídl jsem ho.

"Slýchávám lidi, jak prosí Boha, nebo Vesmír, prostě Něco Nejvyššího, ať ho nazývají jakkoliv, prosí o lepší práci, o zdraví, o víc peněz, o nové auta, prosí o lepší vztahy, prosí o děti nebo o partnery, hledají cesty, jak dosáhnout úspěch ve všem možném, co lidské činnosti obsahují. Objevují nové způsoby a metody, jak být lepší, efektivnější, dokonalejší ve všem na co si člověk může vzpomenout. Ale při tom všem si ani nestačí uvědomovat, že žádná z těch věcí nebo činností nenaplní jejich život úplně a neudělá je úplně a navždy šťastnými. Toto prázdné místo se potom snaží přehlušit televizí, hudbou, sportem, prací, vším možným, jen aby se nemuseli zastavit a zeptat se: K čemu to všechno je? Proč to dělám? Pro koho? Opravdu to potřebuji? Co se stane, když toto nezískám, nebo tamto neudělám. Kdo vlastně vkládá všechny ty touhy do mého srdce? Odkud pocházejí?

Jak dlouho potrvá, než tohle všechno lidi omrzí, jako když dítě omrzí nová hračka. Jak dlouho to potrvá, než pochopí, že i když získají všechno, zemřou a co si odnesou s sebou? Co získali?

Jak dlouho to ještě potrvá?" ... řekl a zadíval se dlouze na jasně modrou oblohu, po které pomalu putovaly bílé obláčky, jako skuteční beránci a podzimní načervenalé slunce nás skrze ně příjemně hřálo do tváří.

"No a co já mám s tím dělat? Co s tím mám já společného?" - ptal jsem se nic nechápajíce.

"To by měli lidi všeho nechat a jen sedět, koukat a přemýšlet nad svou existencí?"

Díval se mi přímo do očí a viděl jsem, že je trochu smutný z toho, že já vlastně stále nechápu, co mi chce říct.

"Lidé potřebují vědět, proč se všechno děje, pro koho a kvůli komu.

Jaký by byl jinak rozdíl mezi lidmi před 100, 200, 500 lety? Jen v technických vymoženostech? Čím víc mají lidé věcí, tím více mají problémů, copak to nevidíš? Žádná z těch záležitostí nikoho neučiní šťastným."

"A co tedy naplní člověka tak, že už nikdy nebude po ničem žíznit?" Ptal jsem se.

"Přátelství - jedno jediné konkrétní přátelství!" zněla jeho odpověď.

Začínalo mi svítat. Konečně jsem začínal chápat, co mi ten člověk sděluje!

"Myslím, že vím, co mi chcete říct - Lidé musí poznat toho, koho žádají, nejde vůbec o to, co chtějí , co dostanou, co udělají, ale měli by vědět, kdo je příčinou všeho, kdo lidem vkládá touhy do srdcí a současně je naplňuje.

Je to tak?"

"Jistě příteli! Jde o to, aby lidé nezaměřovali svou pozornost jen na to, co mohou dostat, ale taky na toho, od koho to dostávají. Když lidé zaměří svou pozornost na původ všeho, na příčinu všech příčin a pochopí, poznají to, jedině tehdy se jejich bytí změní v nepřetržité nikdy nekončící štěstí. Jedině seznámení se s ním, přátelství s ním, jedině to udělá lidskou duši navždy šťastnou.

"To zní jako náboženství, nebo tak něco!" poznamenal jsem podezřívavě a trochu cynicky.

"Chcete mi říct, že..."

"Chci ti jen říct, kudy můžeš jít dál!" přerušil mně rázně "...jen ti ukazuji cestu, kudy jít dál!

Ať všichni pokračují v tom, co dělají, ale úplné definitivní štěstí to nikomu nepřinese.

Málo kdo ví, že příčinu všeho může poznat a možná mít za přítele. Většina lidí jen přichází, aby brali. A on přesto dává. Dává bez podmínek všem. Každý, kdo je připraven brát, může si vzít vše. Vše už bylo dáno, zbývá jen brát.

...Jen ti ukazuji cestu, kudy jít dál, příteli, to je vše." dopověděl.

V následujícím tichu jsem jen vnímal šustění padajícího listí, lehké pofukování větru, který kolem poletoval, jako by se vůbec nic nestalo.

Jenže stalo.

Od toho okamžiku už jsem nikdy nedokázal přemýšlet stejně.

Od tohoto rozhovoru si vždy, když něco chci brát, kladu otázku:

Kdo mi to dává? A proč? Potřebuji to vůbec? Je to pro mně důležité?

Od tohoto rozhovoru pro mně přestala mít řada věcí význam a mnohé záležitotsti úplně vypadly z žebříčku mých hodnot. Jiné záležitosti zaujaly poslední místa. Věci o kterých jsem si myslel, že se bez nich nikdy neobejdu...nechal jsem je zmizet kdesi ve vlnách života, jako rybář, když pustí právě ulovenou rybu, protože ví, že ji vlastně nepotřebuje.

A to jsem šel jen tak sám na kávu...

Dopil jsem kávu, rozloučili jsme se jednoduchým "Mějte se krásně! Nashledanou!"

Když jsem přišel domů, řada věcí doslova vypadala jinak. Byly nedůležité a šedivé. Spoustu jsem toho vyhodil a cítím se tak lépe. Od onoho rozhovoru nacházím štěstí úplně jinde, než dosud. Co je zvláštní - záležitosti, které mne dříve strašily, dnes prostě jen jsou, nebo nejsou, pociťuji ve všem nepopsatelný klid, protože tuším, že nade vším bdí něco nebo někdo, kdo tomu všemu dává smysl a můžem být jeho přáteli.

A proč to vlastně všechno říkám?

"Chci jen říct, kudy můžeš jít dál!"

Naučit se chápat smysl věcí a událostí je jeden schůdek na naší cestě.

Pochopit a ovládnout svůj život je stupínek další.

A poznat toho (nebo to - jak chcete), kdo všechny touhy vkládá do našich srdcí, kdo tam vložil lásku, je schůdkem dalším.

Odkud se vzala láska ve vás, láska, po které tak toužíte? Víte? Nevíte?

Hledejte, poznávejte!

 

Příjemnou cestu!

Autor: Ivo Beneš | neděle 21.11.2010 21:27 | karma článku: 19.07 | přečteno: 1377x

Další články blogera

Ivo Beneš

Ayahuasca – moje zkušenost

Do Peru jsem se chystal s několika otázkami a s touhou něco ve svém životě změnit. Slyšel jsem, že Ayahuasca může dát člověku odpověď na jakékoliv otázky a rozhodl jsem se to vyzkoušet.

14.1.2016 v 1:01 | Karma článku: 19.43 | Přečteno: 1298 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Italové v Praze

Co se líbí a nelíbí návštěvníkům naší Stověžaté matičky? Zde je několik postřehů ze života průvodkyně zahraničních turistů.

19.8.2017 v 8:31 | Karma článku: 5.10 | Přečteno: 104 | Diskuse

Helena Vlachová

Muži a ženy

Některé ženy si myslí, že musí svého partnera vlastnit, nemají žádný jiný program v životě. Jestliže jim vztah nevychází, bortí se jim život

19.8.2017 v 7:29 | Karma článku: 8.60 | Přečteno: 159 | Diskuse

Stepan Kutaj

Nazev neni

Povidka z letadla... Nevim jak ji nazvat... Poradite? Pardon za chyby! "Dobre rano lasko", rekl John a podival se do krasne hnedych oci Hannah a pohladil ji po vlasech a zaroven ji polibil na tvar. "Jak jsi se vyspal

18.8.2017 v 22:38 | Karma článku: 4.85 | Přečteno: 137 | Diskuse

Libuse Palkova

Verbální diarea

Taky máte pocit že takzvaný informační šum přešel v ohlušující rachot? Všichni mluví a nic nesdělují, nikdo nikoho neposlouchá, a když už něco zaslechneme tak tomu stejně většinou neporozumíme-většina lidí se už ani chápat nesnaží

18.8.2017 v 19:56 | Karma článku: 9.56 | Přečteno: 281 | Diskuse

Milan Šupa

O ženách a mužích dneška a o jejich devalvaci smyslu pro mravnost

Běda tomu, z koho pohoršení pochází! Je nanejvýš smutné, že právě touto větou třeba začít, pokud se chceme vyjádřit k působení ženy současnosti.

18.8.2017 v 15:15 | Karma článku: 12.36 | Přečteno: 573 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1970
Co na srdci, to na jazyku ... a proto často raději mlčím.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.